Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdyby v roce 2020 natočili film, jakým byl v devadesátkách Trainspotting, tak by jeho soundtrack jednoznačně psali CRACK CLOUD. Nebo někdo, kdo svět vidí podobně jako oni. Pro mě jsou revolucí, která boří zajeté koleje. Nenavazují na nic z minulosti, ačkoliv tu najdete fragmenty z indie rocku, postpunku, elektra, dreampopu, industriálu a dalších žánrů. Dá se říci, že tvoří originální substrát, který lze stěží k něčemu přirovnat. V tomto ohledu mi přístupem připomínají ostrovní kvarteto BLACK MIDI. Konečně nám tu roste nová generace kapel, která není jen recyklací něčeho, co tu už bylo. Vlna kapel, se kterou přichází oživení. Hozený kámen do jezera, který tvoří výrazné vlny.
Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že CRACK CLOUD jsou takovou Gretou Thunberg hudební scény. Boří hranice hned v několika oblastech. Jasně je profilují ostrá politická vyjádření a stejně tak i spolupráce s luxusní módní značkou Celine, u které si můžete koupit manžetové knoflíčky osazené diamanty. Jde tu i o to, že se nejedná o standardní kapelu, ale spíše seskupení lidí, jakousi crew, která řeší mnohem více než jen hudbu.
Celý kolektiv působí navenek poněkud nesourodě, ale stejně jako v jejich hudbě jde jen o první dojem a dá se říci, že i optický klam. A ano na koncertě vidíte skupinu lidí, která působí, jakoby každý z nich byl z jiného vesmíru. Na loňském vystoupení v Paříži to vypadalo až bizarně. U basy vyžehledná figura v kvádru a košili, Zach Choy za bicí soupravou do půl těla nahý s roztrhanýma džínama, jakoby vypadl z pozdních osmdesátek a jeden ze čtyř kytaristů v převleku z posledního Mad Maxe. A to zatím opomíjím jeden z hlavních stavebních kamenů CRACK CLOUD, výrazného "sandokana" Mohammeda Ali Sharara, který s monumentálním černým vousem vypadá jako odbarvený sikshký velekněz.
Tohle je drzá generace, která má klíče v zapalování a před kapotou šedovlasé sebelítostivé nostalgiky, kterým život utekl mezi prsty a teď mají oprávněný pocit, že jim svět ujel v tramvaji před půlhodinou. Cítím v tom mladickou dekadentní energii, kterou měl Arthur Rimbaud.
Hudební spojení neonových ploch, tanečních rytmů, podivných postpunkových nálad a krautrocku má možná kořeny právě v tom, odkud CRACK CLOUD pocházejí. V rámci Kanady je západní pobřeží líhní trochu zvláštních a samorostlých spolků. Když se řekne Vancouver, vybaví se mi BAPTISTS, SKINNY PUPPY a mimozemšťan DEVIN TOWNSEND. Určitá odříznutost tamější scény je znát i v dalších žánrech a je citelná. Kanadu většinou reprezentují hudebníci z druhé strany země.
CRACK CLOUD si staví vlastní svět, vlastní pravidla. V jedné skladbě za sebou vrství industriální zvuky do uječených deklamací, aby přišli s trubkou a následně melancholickou feelgood melodií, která jako by vypadla ze soundtracku šedesát let starého filmu. Právě ta barevnost, překvapivost a hledání zcela nových úhlů pohledu se mi ale líbí. Nějakým záhadným způsobem to dává smysl.
Kdyby se Trainspotting natáčel dnes, tak jeho hymnou budou CRACK CLOUD. Jsou představiteli drzé rockové generace, která má klíče v zapalování a před kapotou šedovlasé sebelítostivé nostalgiky, kterým život utekl mezi prsty.
7,5 / 10
Skladby
1. Post Truth (Birth Of A Nation)
2. Bastard Basket
3. Somethings Gotta Give
4. The Next Fix
5. Favour Your Fortune
6. Ouster Stew
7. Tunnel Vision
8. Angel Dust (Eternal Peace)
Hned první skladba naznačuje, že u DEUS MORTEM se věci začínají měnit. Poláci posunuli svůj BM do čistějších a melodičtějších vod. Jistě, řízky se občas klepou nekompromisně, nicméně i tak je ústup do přijatelnějších sfér znát. Osobně mi to ale nevadí.
Jeden z nejvíce obskurních rituálů roku 2024. Lidé (?) okolo IMPETUOUS RITUAL / GRAVE UPHEAVAL vyrukovali s neotesaným black/death metalovým manifestem. Divokost, chaotičnost, ale zároveň i slušný skladatelský skill. Hudba dle mého gusta. Více za týden.
Timothée Chalamet sa vraj na place nechal oslovovať Bob; naučil sa hrať na gitaru a spievať ako Dylan. Film, pokrývajúci roky 1961-65, stojí na hereckom a hudobnom výkone hlavných hviezd (a na skvele zapracovaných piesňach). Inak sa do hĺbky príliš nejde.
Vtipné intro je naozaj iba začiatok skvelého zážitku, ktorý nám opäť pripravili odviazaní a radostní Švédi. Tento let do Taškentu je naozaj veľká paráda. Vzletné melódie, príjemná atmosféra - hodinka uletí ako nič. Opäť raz nesklamali!
První deska po návratu Bobby Lieblinga z vězení potvrzuje teze o starých psech a nových kousích. Pro alespoň s nějakou starší nahrávkou obeznámené jedince album moc novinek nepřinese, na druhou solidní standard temného rocku/doomu ze staré školy potěší.
Hitový generátor sice pořád pracuje, ale už se z něj bez pravidelné údržby trochu kouří. Švédové opět natahují stopáž až někam k jedné hodině a to se hlavně ke konci nahrávky už dost projevuje. Stále příjemný poslech, ale trhlinky se postupně zvětšují.
Pohrobci skvělých GLACIATION se vrací po dlouhé dekádě s půl hodinou obtížně zařaditelného post BM, který oproti původní kapele působí podstatně lyričtějším, křehčím dojmem. Zároveň je to opět výzva pro posluchače propracovat se do téhle fascinující vize.